Dopisy pro Godota

Dvě staré paní si v autobuse povídaly. Ona je poslouchala. Občas to tak dělá. Paní mluvila o tom, jak krásné to bylo, když jí bylo šestnáct. Svraštělá kůže na pažích posetá skvrnami se jí houpala. Jak jednoduché to tehdy bylo. V řídkých vlasech se jí leskla kapka kalného potu. Jak nádherné to bylo, když jí bylo šestnáct.

Jak ji nic nebolelo.

Sáře bylo šestnáct. A bolelo to.

Té Sáře, modrooké, spadaly vlasy na ramena. Tím sametovým způsobem. Samy od sebe. I oči byly sametové. Samy od sebe.

Trochu bolí říct, že byla hloupá. Nebyla. Byla panensky hloupá. Budeme tomu říkat naivní.

Tahle Sára jela vlakem, pršelo a ona měla hlavu vystrčenou z okna. Mokré vlasy ji bičovaly do obličeje. Musím říct bičovaly, protože to bolelo. Sametová Sára jela do Prahy, kam jinam takový holky jezdí? Řekněme naivní.

Sára se uměla zamilovat. Od deseti metrů dál. Bylo jich spousty, co jich bylo daleko. Tenhle byl spisovatel. Nikdy ho neviděla. Sametově ji dostal, Sáru. Jela za ním. On ji neznal, aby jo.

Praha je plná sametových holek.

Nejela sama. V tašce měla hromádku dopisů. Psala dopisy. Spousty. Psala je místo deníku, ale nevěděla komu, prvně je adresovala kamarádovi, pak učitelce, chlapíkovi, co ho chvíli milovala. Neposlala je. Měla pocit, že by je nezajímaly. Že by je nechápali. Ale ona je potřebovala někomu psát. Možná tu není teď, ale pak tu přece bude. Ne? Byla trochu cynická, tahle Sára. Adresovala je Godotovi.

Bylo jich spoustu, těch dopisů.

Ten spisovatel. Napsal knížku, nikdo ji neznal, Sára ji znala, kritika ji taky znala. Že je špatná, ta knížka, říkali moudří mužové. Nemá děj, nemá pointu, nahá, trapně nahá. Do úst jí vložili cigaretu, zavázali oči. Bang! Bang! Bang!

Ale Sára nebyla moudrý muž. A byla nahá, trapně nahá.

Tak v té knížce, v tom spisovateli, uviděla někoho, kdo by snad rozuměl jejím dopisům, kdo by je snad chápal. Snad je chtěl číst. Že je to možná ten Godot, myslela si Sára. Proto teď jede vlakem, proto jí teď mokré vlasy bičují obličej. Bojí se, tahle Sára.

V kupé sedí asi desetiletý kluk. Sám. Sára se na něj usměje, jak se usmívá na desetiletý kluky, co jedou sami vlakem. Lidé mají tendence tušit ve všem drama.

"Ahoj," říká Sára.

Kluk neříká nic. Jen se na ni zamračí.

"Ty jsi tu sám?"

"Jo."

"Kam jedeš?"

Ticho.

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"Hm." ani se na ni nepodívá.

"Myslíš," Sára se rozhlídne, jestli se nikdo nedívá, "myslíš, že jsem pěkná?"

Kluk si ji změří.

"Ne."

"No tak, nemusíš se stydět. Řekni."

"Seš hnusná!"

"Co jsem ti sakra udělala?"

Ticho.

"Máš rozvázanou tkaničku."

Kluk se podívá dolů, na své boty na suchý zip.

"A máš to, smrade."

Odchod vítězů.

Ve vedlejším kupé nebyli žádní desetiletí kluci. Ani jeden. Byl tu pár, nemohlo jim být víc než dvacet. Sára se zeptala, jestli "může", "mohla" a holka se na ni usmála. Prohlíželi si časopis. Holka ho držela na klíně a upravovala si do očí padající vlasy. Občas jí je za ucho zastrčil on. Ona byla naprosto zabraná čtením, on jenom letmo prohlížel obrázky a koukal se spíš na ni. Čekal, až jí zase sklouzne nazrzlý pramen vlasů, aby ho mohl vrátit na své místo. Sáře se to moc líbilo.

"Koukej, ta má ale strašný boty," říká ona.

"Hm," říká on.

"Ale ta sukně je ještě horší. Jak je to možný, mít tolik peněz a nosit takový oblečení?"

"Možná k němu má citovej vztah. Nebo ho dostala od babičky a je jí blbý ho nenosit."

"Dyt´ je jí pětatřicet. Má miliony. To si musela koupit sama."

"Tý neni třicet pět."

"Je, tady to píšou."

"Hm."

"To je krásnej chlap."

"Kdo? Tenhle?"

"Ne ty hlupáčku, ten vedle."

"Aha."

"Má krásný oči."

"Hm."

"A nádherný rty."

"No jo."

"Viděla jsem ten poslední film, jak tam hrál. Viděls ho?"

"Ne."

"Co je s tebou?"

"Co by se mnou mělo bejt?"

"To ‚Ne.'"

"Ptala ses, ‚Viděls ten jeho film?' a já řekl ne."

"Já ale myslím ten způsob, jak si to řekl."

"Řekl jsem obyčejný ne."

"Obyčejný ne nezní, jako když ti právě postřílej celou rodinu a pak flusnou mezi oči."

"Takže budeme zase rozebírat způsoby, jak říkám slova."

"Já to tak nemyslela."

"No tak povídej, jak jsi to myslela."

"Já jen-"

"Proto jsme se minule rozešli, ne? Kvůli tomu ‚způsobu, jak říkám slova.'"

"Nejen kvůli tomu, Petře."

"Hm."

"Začal ses chovat jako buran."

"Hm."

"Panebože! To tvoje hm!"

"Zase začínáš nenávidět mou intonaci?"

"A nejen ji."

"Katko..."

Trochu si odsedla. A vlasy si spoutala do culíku. Aby jí nepadaly do očí. Aby jí je neodhrnoval z tváře. A on, jako by ho ten culík zranil víc než to, co řekla. Víc než to, že si odsedla. Víc než to, že ho nemiluje. Tak se koukal, jak po skle stékají kapky.

Sára měla pocit, že tam nemá co pohledávat. Jenže kdyby teď odešla, co by si řekli? A tak tam seděla a dělala, že si čistí nehty. A že ji jejich rozhovor vůbec nezajímá. Ne, že ho vůbec neslyší.

Vlastně vůbec nevěděla, jak ten chlap má vypadat. Má sice na knížce fotku, ale ta je tak rozmazaná, že by se pod ní schoval kdokoliv. Kdokoliv. V knížce se sice popisuje, ale copak je možné udělat si o někom obraz podle toho, jakej se nadiktuje? Ale, a to musí uznat i Sára, v tomhle případě mu asi věřit můžeme. Protože se popisuje vcelku bídně. Ale bídně takovým způsobem, který Sáru přitahuje.

A je v Praze. Na hlavním nádraží. Tolik zmatených lidí, myslí si Sára. Představuje si, jak to asi navrhovali:

"Tak tady zasadíme strom."

"Jo, tady zase zasadíme bezdomovce, co řikáš?"

"Jasně, jasně. Tuhle by se šiknul ožrala, co ty na to?"

"Jo. Tady zase kousek stromky a pak nějakýho feťáka, ať tu je nějaký mládí taky."

"To sou ale pěkný kozičky." Kolem projde břichatej cikán a mrkne na ni. Sára neví proč, ale naštve ji to. Hodně ji to naštve. Co si to sakra dovoluje! Debil. Je tu hrozně sama, tahle Sára. Má pocit, že ji ti kolem ohrožují. Tamten o jejích prsou mluvil, další si šáhne, ten další ji znásilní, další...jak tyhle věci končí? Prosím, chtěla bych vidět nějaký pěkný lidi. Někoho, kdo je štastnej. Prosím. Myslí si Sára.

Sára sedí v hledišti. Je to vlastně kavárna s podiem. Není tu víc než dvacet lidí. Hlavně holky. Skoro jenom holky. Sára si mezi nimi připadá hloupě. Jako fanynka. Obdivovatelka. Nebo tak něco. Vůbec se jí ten pocit nelíbí. Myslí si i ony, že je to Godot? Nebo si jenom přišly poslechnout čtení? Možná se jim prostě líbila ta knížka. Možná ji ani nečetly. Prostě šly náhodou kolem. Venku je zima, chtějí se ohřát. Nebo tak něco. Jak bude vypadat? Podívá se na ni, sametovou Sáru? Možná se do ní zamiluje. Nebo tak něco. Sáro, ty hlupáčku.

A pak přijde on. Nekouká se do hlediště, ani na Sáru ne. Malinko se usmívá. Až pak zvedne hlavu a dlouze si prohlídne obecenstvo. Oči ostré jako hřebíky. Sára se červená. Červenala by se, ať by to byl kdokoliv. Samozřejmě. Měla by pocit, že je zamilovaná, ať by to byl kdokoliv. Samozřejmě. Protože proto přišla. Protože tohle má být ten, komu píše roky ty dopisy. Ty co má v kabelce. Protože by jí bilo srdce, ať by to byl kdokoliv. Samozřejmě.

Vypadá tak, jak se popsal. Sára si pod tím popisem představovala něco jiného, ale nelhal.

Protože kolik se toho schová pod slovo "strom"?

Když se posadí, zhasne světlo. Jenom malá lampička mu svítí do obličeje. Oči ostré jako hřebíky. Říká, že teď neuvidí, kdybychom utekli. A že toho máme využít. Nebo tak něco. Světlo ozařuje jeho levou tvář a jeho rysy najednou vypadají ostře a unaveně. Velké unavené oči. Začíná číst, rty se mu pohybují, stíny pod lícními kostmi se zvětšují a zmenšují. Sára by se ho chtěla dotknout. Nebo tak něco. Sára neposlouchá, co čte, jenom se dívá. Občas jí v uchu uvízne věta, kterou si pamatuje. Když čte, vypadá, že se ho to pořád dotýká. Že ho to pořád rozesmívá. Že ho to pořád rozplakává. Nebo tak něco.

Potom Sára zůstane sedět v kavárně, protože on v ní zůstává. Je kolem něho skupinka holek, chtějí autogram. Usmívají se. Ne, smějí.

Bože.

On se na ně usmívá. Ne, směje.

Bože.

Sára běhá prsty po sklence s vínem. Vytáhne papír a tužku. Neví, co napsat. Tak ho zase schová. Hladí sklenku a dívá se na něj. Holky odešly. Podíval se na ni. Cinklo to. Tedy, Sára to cinknutí slyšela. Teď se s ním baví nějakej chlap. Zase se na ni podíval. Oči ostré jako hřebíky. Usmál se. Sáro, slyšíš, usmál se na tebe! Sára objednává další sklenku. Jak je to dlouho, jak dlouho už jí tak rychle bije srdce? Není to nezdravé? Nemůže jí to ublížit? On si zapaluje cigaretu a kývá hlavou, zatímco ten chlap něco říká. Pak se zasměje a kouř mu prudce vyletí z úst. A potom jde na záchod. Potom se baví zase s tím chlapem. Sára si objedná další sklenku. Chlap odešel. Osaměl. Sára dopije sklenku. Jde za ním. Za Godotem.

"Ahoj." Oči ostré jako hřebíky.

"Můžu si sednout?"

"Samozřejmě."

"Proč samozřejmě?"

"Ty jsi trochu opilá, že?"

"Malinko."

"Všiml jsem si tě."

"No, nápodobně."

"Byla jsi na čtení?"

"Byla."

"Tak to se divím, že jsi ještě tady."

"Proč?"

"Že jsem tě neodradil."

"Ty holky přede mnou jsi taky neodradil."

Zasmál se. Oči ostré jako hřebíky.

"Snad si nejdeš taky pro autogram?"

"Ne."

Měřil si ji. Usmíval se. Trochu křivě. Sára seděla naproti němu. Na klíně měla bundu a kabelku. Moc se snažila vypadat pěkně, ale motala se jí hlava. To víno. To Godot.

"Tak pro co?"

"Já s tebou nechci spát." Řekla sametově ulhaná Sára.

Zase se zasmál.

"Vždyť já tě k ničemu nenutím."

"Já vím, že ne."

"Neboj."

"Jmenuju se Sára."

"Já jsem,"

"Vím, jak se jmenuješ."

"Četlas mou knížku?"

"Třikrát."

"Ale." Oči jako hřebíky.

"Tak tím pádem to nechápu."

"Co?"

"Četla jsi třikrát mou knížku. Teď za mnou přijdeš. A nechceš ani autogram, ani se mnou spát. Tak nevím, co bys po mně asi tak mohla ještě chtít."

Sára se zasmála.

"Takže za tebou takhle chodí holky a chtěj buďto autogram, nebo s tebou spát?"

"No," cení zuby, "vlastně ano."

"Tak to máš pěkně zařízený."

"Co ti mám na to říct."

"Že jo."

"Ano."

"Říkají někdy Pražáci jo místo ano?"

"Ty nejsi z Prahy?"

"Ne."

"A proč jsi přijela?"

"Něco ti dát."

"Mně?"

"Jo."

"A co?"

"Tohle."

"To jsou dopisy?"

"Jo."

"Kolik jich je?"

"Kolem padesáti."

"Děláš si srandu."

"Ne, kolem padesáti."

"Myslím s tím, že jsou pro mě."

"Myslím, že jsou."

"Jak to myslíš? Že myslíš, že jsou pro mě? To nevíš jistě?"

"Jsem si skoro jistá, že jsou pro tebe."

"Nechápu to."

"Prosím, nemohli bychom se projít? Potřebuju na vzduch."

"To věřím."

"Hele, já nejsem tolik opilá, jak se zdám."

"Samozřejmě. Chceš ukázat Prahu?"

"Prosím."

Byla zima. Ten druh zimy, kdy máte neustále mokro v botách. Tedy pokud nemáte dobré boty. Ale ty Sára neměla. Ale měla hezké boty.

Byla zima. Ten druh zimy, kdy se neustále třesete chladem. Tedy pokud nemáte dobrou bundu. Tu Sára neměla. Ale měla hezký kabát.

"Není ti zima?"

"Ne."

"Lžeš."

"Jo."

"Vysvětlila bys mi, jak je to s těmi dopisy?"

"Vlastně nevím, jak to říct. Ted´mi to připadá trochu hloupý."

"Ještě jsi mi je nedala, nemusíš."

"Ale já si vážně myslím, že jsou pro tebe."

"Proč?"

"Ta knížka. Měla jsem prostě pocit, že cítíš podobně jako já, to, jak myslíš, já, měla jsem pocit, že jsi jako já."

"Sáro,"

"Ne, nech mě to říct. Že jsi jako já, ale že máš něco navíc, něco, co já nemám."

"Víš,"

"Když jsem tu knížku četla, bylo to, jako když se dlouho, hrozně dlouho snažíš vzpomenout na nějaký slovo, a potom najednou si na něj vzpomeneš, prostě takovej blesk. Říkala jsem si - jo, to, tohle je ono, to je přesně to, co jsem hledala!"

"Tohle je Národní divadlo."

"Já vím."

"Ty dopisy, potřebovala jsem někomu říct, jak mi je, tak jsem psala deník, docela dlouho. Ale k čemu to je? Stejně ho nikdo neuvidí. A taky jsem tam lhala. A taky jsem tam psala spoustu slibů, předsevzetí, spoustu keců."

"Je hrozná zima, co?"

"A potom jsem místo toho psala dopisy, protože tam nejde tolik lhát. Měla jsem učitelku, hrozně jsem ji obdivovala, byla skvělá. A pak se mě zeptala, jestli beru drogy, že prej vypadám dost mimo. Bylo mi to hrozně líto."

"Hm."

"Potom jsem je psala kamarádce. Bývaly jsme podobné. Ale teď, já nevím. Něco říkám a ona slyší něco jinýho. Víš, co myslím."

"Asi jo. Za chvíli bude půlnoc."

"A pak jsem četla tu tvoji knížku. A řekla jsem si, vždyť to je ono, tohle je přesně to, co cítím. Ty si myslíš věci, co si myslím já, chápeš?"

"Víš, Sáro,"

"Vždyť to je naprosto úžasný. Víš, ty věci, co ty tam píšeš, já se tolikrát cítila stejně! Akorát že ty jseš chlap."

"Tohle je Karlův most."

"Já vím. A jak jsem ji četla, tak s každou stránkou jsem měla čím dál tím víc pocit, že nejsem sama. Tý tmy, samoty, prázdnoty, to je jedno, jak se tomu říká, tak s každou stránkou jí bylo míň. Všiml sis, že tma, samota i temnota jsou ženskýho rodu? To je asi náhoda."

"Asi ano. Tohle je svatý František."

"Je to zvláštní, že tu teď jsem s tebou."

"Brokoff ho vytesal, když mu bylo dvacet tři. Mně bylo dvacet tři před skoro deseti lety. Ale nic jsem po sobě nenechal. Nic, co by sahalo jen k patám týhle soše. A asi se na tom už nic nezmění."

"Ale to není pravda. Píšeš nádherný knížky, to jak dáváš slova,"

"Víš, je mi to líto, že jsem ti dal nějaký iluze, ale to, co se ti tak líbí, asi neexistuje."

"Neomlouvej se, mýlíš se. Vždyť, víš, já nevím, jak to říct, ale cítím to,"

"Cítíš co?"

"Cítím, že to jseš ty, komu jsem psala všechny ty dopisy."

"Vidíš něco jinýho, než ty svoje dopisy?"

"Co je špatnýho na mých dopisech?"

"Víš, všechno. Svět nefunguje tak, že když dva lidi cítí to samý, že je potom všechno v pořádku. Znamená to jenom, že prostě trpí stejným způsobem, chápeš? Jsou tisíce lidí, co si myslí to stejný. Myslíš, že jsou kvůli tomu štastný?"

"Ale já myslela."

"Co?"

"Doufala jsem, myslela jsem si, že když bych ti je dala, že bych, že bych nebyla…sama."

"Ach jo."

"A ty bys pochopil mě, jako jsem já pochopila tebe."

"Proboha, Sáro, už toho nech."

"Ale vezmeš si je, že si je vezmeš?"

"Ne, nevezmu si je. Ty prostě musíš pochopit, že by to nemělo žádnej užitek."

"Ale,"

"A nemysli si, že jsi mě pochopila, protože nepochopila, protože, sakra, nemůžeš někoho pochopit skrz několik stránek. Nemůžeš, Sáro."

"Ale.."

"No tak, nemusíš brečet."

"Prosím."

"Ne."

"Dobře."

"Ta socha, vlastně to není originál. Je to kopie. Originál se zřítil někdy v devatenáctým století.

Takhle to nakonec končí, Sáro. Lidi se obdivují kopii."

"Bál by ses jít po hraně?"

"Ne, dělal jsem to už jako malej kluk. Byla to taková zkouška odvahy."

"Tak schválně."

"Vidíš? Nic na tom není. Jenom se nesmíš koukat dolů."

"Sbohem."

"Ty odcházíš?"

"Já ne."

A potom ho Sára, sametová Sára, vší silou strčila. A on, Godot, padal. Slzy jí tekly po tváři, ale plakala tiše. Ani on nevydával žádný zvuk. Z kapsy kabátu vytáhla balíček dopisů ovázaných stuhou. Rozvázala stuhu a dopisy jeden po druhém upouštěla a ony se snášely a tančily vzduchem.

•Eman Ekaf - host Jež
Reakce ke článkům byly zrušeny.
Reakce ke článku Dopisy pro Godota Reagovat...
Redakce časopisu Ježíšek není: jezisekneni@quick.cz Grafické zpracování: Tomáš Popelínský ©2005
Články ani jejich části nesmí být bez vědomí autorů šířeny. Webmaster: Tomáš Popelka (thomm (at) atlas (dot) cz) © 2005-2006
SHOUTBOARD...
Jméno: Text:
:D
:P
B)
;)
:)
:S
:I
Bo
3(
:o
8E
8o
;S
:x
3)
MM
:(
HD
:C
:?
:!
Opište kód
•Jan Zbyněk Fišer
•Gabriela Zdravím, chtěla bych se zeptat, jestli víte i o jiné organizaci, ktera zprostredkovava stipendia pro stredoskolaky krome OSF? Divala jsem se i na studyinbritain a tam jsem nasla pouze univerzity. Předem díky za informaci. (jaroška)
•jméno text
•Andrea ahoj chtěla bych se zeptat... když se budu hlásit na žurnalistiku ať už je to kamkoliv potřebuju mít už nějakou praxi?když na střední nic nenapíšu nemám na přijetí do žurnalistiky ždnou šanci??
•Airline Tickets All destinations [url=http://gaia.lbl.gov/bir/CheapAirlineTickets?action=AttachFile&do=get&target=1]cheap flights uk[/url] [url=http://gaia.lbl.gov/bir/CheapAirlineTickets?action=AttachFile&do=get&target=2]cheapest airfare tickets[/url] [url=http://gaia.lbl.gov/bir/CheapAirlineTickets?action=Attac
•Certos Thanks http://cheapairo.com.ar/flight-t20.htm cheap airplane ticket europe http://cheapairo.com.ar/flight-sk56.htm discount ticket http://cheapairo.com.ar/flight-s101.htm cheap air flights discounted flights airfares http://cheapairo.com.ar/flight-e253.htm tokyo air tickets from india [url=http://
<< 
>  >>