Prst

Taxikáři jsem řekla, ať mě zaveze do nemocnice. Ne, je mi jedno do jaké. Rukou jsem si přidržovala obvaz, skrz který už prosakovala krev. Včera měla moje sestra pohřeb. Přejelo ji auto. Policista mi řekl, že to bylo zaviněno její nepozorností. Blbost. Moje sestra nezná nepozornost. Vždy si dává pozor. Dávala, technicky vzato. Technicky vzato, byla ona, vždy ona ta lepší. Ne, teď se nelituji, je to prostě konstatování. Ona byla krásnější, chytřejší, štědřejší, milejší, pilnější, dadadadadadada, cokoliv, ona byla lepší. Ale zároveň jsem to vždycky byla já, kdo měl štěstí. Kdo měl peníze. Kdo měl správné přátele. Správného muže. Správnou práci. Její, ač perfektně správný, ač perfektně poctivý, její domeček z karet se vždycky rozsypal. Bác. Její pohřeb. Všichni v černé. Všichni pláčou. Já ve svých drahých černých šatech. Nepláču. Ostatní prolívají horké slzy, za tu úžasnou, dobrou bytost, co tak nešťastně skonala. Já stojím a dívám se, jak vítr vlní větvemi stromů. Moje matka se na mě dívá, vyčítavě. Jak můžu mít tak kamenné srdce, ptají se její oči. A moje oči jí neodpoví. Vrátí se zpátky k vlnícím se větvím. Pohřební hostina se koná v mém domě. Protože ty na to máš, říká matka. A já jí říkám - Mám. Zařídila jsem pěkné kytky a drahé jídlo. Věci se prostě dějí, když si to přeji. Není to pro mě problém. Všichni pláčou, stále. Protože právě zemřel dobrý člověk. A já tam sedím, stále ve svých pěkných šatech, a starám se o to, aby na stolech nechybělo víno. Aby číšníci nezapomínali donášet na stoly stále nové papírové kapesníčky. Sedím vedle své matky, svého muže, své sestřenice. I můj muž brečí. Napadá mě, nespal s ní, s mou sestrou? Je to možné. Proč ne. Každý miloval mou sestru. Proč jen mám pocit, že by mi to nevadilo? Počkej, říká mi sestřenice, když mě potká v koupelně. Proč nemůžeš alespoň předstírat, že jsi smutná? Alespoň kvůli matce, říká sestřenice. Já jí podávám ubrousek, ať si může utřít oči. Protože, říkám jí, když si umývám ruce, nejsem. Když všichni odejdou, můj muž mě chytne za ruku a zadívá se mi do očí. A slabým hlasem se mě ptá, kdy to bylo. Kdy jsem projevila nějaký cit. Jak je to dávno. A jestli to tak někdy vůbec bylo. Jestli jsem něco cítila, když jsme se brali. Jestli si pamatuji, kdy jsem naposledy cítila radost. Nebo bolest. A já si prohlížím jeho pláčem zarudlé oči. A říkám, že nevím. A on říká, že už se mnou nedokáže být. Že potřebuje být s někým, kdo projevuje alespoň nějaké známky života. Ale mně bije srdce, dýchám, říkám mu. A on říká sbohem. A já říkám, jasně, sbohem. Opatruj se. Teď jsem byla sama. Vše zůstalo na svém místě - skleničky, vlhké ubrousky se stopami líčidel, láhve vína, květiny. A já jsem mezi nimi seděla a pila studené kafe. Kolem mě ty prázdný stoly. Vlastě to, co bylo kolem, tak podivně ukazovalo to, co jsem měla vevnitř. Kdoví jak dlouho. Ne, žádný smutek, zoufalost, radost, ne, nic z toho. Jen prázdný stoly. Nic, co by se mě dokázalo dotknout. Žádná bolest. Jenom…nic. A najednou jsem zoufale chtěla něco cítit. Něco, proboha. Šla jsem do kuchyně. Hrníček se studeným kafem jsem dala do myčky a vyndala z ní prkýnko. Z příborníku jsem vyndala sekáček na led. Myslím, že stál spoustu peněz, protože byl z toho pevného, netupícího se kovu. Potom jsem položila ruku na prkýnko a usekla si malíček. Sedím v taxíku a tisknu si zkrvácený obvaz. Z rádia se ozývá jazz a já pokyvuji hlavou do rytmu. V kapse v igelitovém pytlíku mám svůj malíček. Brečím bolestí a usmívám se. Když jsem to udělala, křičela jsem. Dívala jsem se na svoji ruku a křičela jsem. Ale v mém srdci se něco…hýbalo. Vzala jsem obvaz a snažila se zastavit krvácení. Obvazem prosakovala krev a moje slzy, zatímco jsem si zpívala. Písničku, kterou nám hráli na svatbě. Teď, teprve teď mě ta písnička dojala. Tehdy na svatbě za mnou chodili přátelé a příbuzní a říkali mi, jakou jsme vybrali krásnou písničku. A já jim říkala, já vím. Nevěděla jsem. Ale teď už vím. Nehoda, říkám doktorce. A ona nemá důvod mi to nevěřit. A říká, že přišitý prst tělo pravděpodobně přijme zpátky. S největší pravděpodobností. Já jí děkuji a omlouvám se, že jsem ji takhle v noci vzbudila. Ona říká, že je to v pořádku, že je to její práce. A že jsem měla štěstí, že jsem přišla včas. Do ordinace praží slunce, které před chvílí vyšlo. Zrovna když mi přišívali prst. A já jsem vzala velký průsvitný jantar, který měla doktorka na stole jako dekoraci, a prohlížela jsem si ho proti slunci. Z těch barev, z toho množství zářících odlesků, které jím pronikaly, se mi rozbušilo srdce. A já jsem se znovu rozbrečela.

•Eman Ekaf
Reakce ke článkům byly zrušeny.
Reakce ke článku Prst Reagovat...
Redakce časopisu Ježíšek není: jezisekneni@quick.cz Grafické zpracování: Tomáš Popelínský ©2005
Články ani jejich části nesmí být bez vědomí autorů šířeny. Webmaster: Tomáš Popelka (thomm (at) atlas (dot) cz) © 2005-2006
SHOUTBOARD...
Jméno: Text:
:D
:P
B)
;)
:)
:S
:I
Bo
3(
:o
8E
8o
;S
:x
3)
MM
:(
HD
:C
:?
:!
Opište kód
•emrovka Jako myslíš dělat to pro jarošku? nástěnka a tak? tady by to asi moc lidí nečetlo...
<< < 
>>