V posledních týdnech prázdnin přišel do kin nový film pro děti – Karlík a továrna na čokoládu. Podle knihy Roalda Dahla ho režíroval Tim Burton, režisér známý vytvářením přízračných, neobyčejných filmových světů. Do hlavní role Willyho Wonky Burton obsadil svého dvorního herce – Johnnyho Deppa, známého vytvářením neobvyklých a divných hrdinů Burtnových filmů. Pohádka dostala lehkou příchuť hororu.

Zakomplexovaný továrník vybírá dědice

Ze začátku můžeme sledovat jednoduché vyprávění – ubohý a chudý chlapec Karlík se díky zlatému kupónu skrytému v čokoládě dostává spolu s dalšími čtyřmi dětmi do největší čokoládovny na světě. Karlík je pro dětské diváky vzorem – je to skromný a hodný hoch, tzv. správný kluk. Naproti tomu ostatní děti jsou prototypy špatných dětských vlastností – mlsouna, rozmazlence, žvýkacího a televizního maniaka. Jak už to v pohádkách bývá, od začátku je přesně nalinkováno, komu se fandí a komu ne.

Pro diváka nad deset let začíná zábava, až když se otevírá továrna a na scénu přichází její zvrácený majitel Willy Wonka. Od Tima Burtona, tvůrce Střihorukého Edwarda a Ospalé díry, nemůžeme očekávat nic jiného než mrtvolně bledého Johnnyho Deppa připomínajícího voskovou figurínu. Právě taková podivná osoba začíná provádět děti po své továrně. Ještě před vstupem do fabriky jsme svědky neobvyklého loutkového představení oslavujícího Wonku samotného, jehož vrcholem je požár tavící obličeje figurek. Wonka i interiéry čokoládovny pak mají mnoho společného – vypadají jako z plastelíny, respektive z čokolády. Jsou uhlazené, jednolitě vybarvené, umělé a skrz na skrz divné.

Klasická výchovná pohádka pokračuje, děti procházejí utopickým rájem, kde je všechno jedlé a všechno je tu také možné, bez ohledu na fyzikální zákony. Postupně se zlobivé a nedobře vychované děti jedno po druhém nechávají zlákat různými návnadami a dochází k jejich nápravě. Nakonec zbývá už jen Karlík, kterému Wonka přenechává svou továrnu.

Pokud však zaregistrujeme způsob, jakým se náprava dětí děje, ztuhne nám krev v žilách. Děti se nafukují, topí se v čokoládě, zmenšují se, jsou napadány veverkami. Do původního stavu je dávají lisovače a stroje na žvýkačky. To vše probíhá za šíleného smíchu Willyho Wonky, který se mísí s žalostnými výkřiky rodičů postižených dětí a posměšným zpěvem pidimužíků, kteří pracují v továrně.

V tom všem je Burton věrný Dahlově předloze. Jedinou výraznou odchylkou je snaha ukázat nám Wonku plastičtěji – včetně jeho minulosti. Kdo je tedy ten divný Willy Wonka? Na první pohled milý génius, jehož stále ještě dětská a hravá mysl vytváří nevídaný fantastický svět čokoládovny. Pod povrchem se ale skrývá do sebe zahleděný továrník, který po desetiletí ze svého světa vůbec nevylézal. Nyní prochází továrnou a se zvrácenou zaujatostí se chlubí svými vynálezy. K pozvání dětí jej donutilo stáří a egoistický strach o továrnu, ne zalíbení v dětech. Ve skutečnosti Wonka nejen že nenávidí děti, obtěžkán komplexy z dětství nemá rád – ba dokonce ani nechápe, že by někdo mohl mít rád – instituci rodiny jako takovou.

Nezvedeným dětem se stává soudcem psychopat – sice génius ve světě čokolády, obdařený obrovskou fantazií – v normálním životě ale úplně nepoužitelný, tedy bez morálního práva soudit pozvané děti. Správný chlapec Karlík vyhrává možná ne proto, že je dobře vychovaný (takové hodnoty jako je rodičovská výchova Wonka nezná), ale proto, že má největší fantazii (ta je pro pokračování ve Wonkově práci nejdůležitější). Dostatek fantazie přirozeně vyplývá za prvé z Karlíkovy chudoby, kvůli které neměl v životě nic kromě snů. Dále pak vyplývá i z jeho „správnosti“. Ostatní děti jsou příliš zaujaté svými neřestmi – ať už je to žvýkání, televize nebo jídlo, všechno to zužuje záběr jejich fantazie a soustřeďuje to jejich mysl pouze na jeden cíl – tvoří je to úzkoprsými.

Když jsou všechny otravné děti odstraněny a zbývá jen Karlík, chce mu Wonka předat čokoládovnu jako svému dědici. V té chvíli Karlík ukazuje svou morální převahu, když odmítá odejít od své rodiny a stává se nejen Wonkovým dědicem, ale i terapeutem. Ukazuje mu své „správné“ hodnoty, vede ho k urovnání vztahu s rodinou. I zdánlivě idylický konec – stará Karlíkova chaloupka přestěhovaná doprostřed čokoládového ráje – však vybízí ke spekulacím. Jak asi bude v dospělosti vypadat chlapec, který vyrůstal v podivínské továrně na čokoládu, veden šílencem? Nestane se ze správného chlapce Karlíka člověk podobně bláznivý, jako je Wonka?

Snímek Tima Burtona poskytuje pro různé druhy diváků různou podívanou – jeho film se dá loupat jako cibule minimálně do tří vrstev. Ta první je plná nadšení z ideálního světa z čokolády a vyvolává stejný hřejivý pocit, jaký si pamatuji ze svého dětství, kdy jsem předlohu Roalda Dahla četla. Druhá vrstva se otvírá starším mladým lidem a je plná smíchu – Wonka, pidimužíci i mnohé situace můžou vytvořit zdařilou komedii. Z hloubky třetí vrstvy se na mě pak posměšně šklebí sám Tim Burton – režisér, který vytvořil pohádku, kterou budou malé děti zbožňovat netušíce, že se Burton při režírování ani na chvíli nevzdal hrůzného naladění, jaké použil v Ospalé díře.