Jedním z opravdu mála letních festivalů v Brně je Měsíc autorského čtení. Letos se čeští a slovenští básníci a spisovatelé představovali celý červenec každý den hned na třech místech. V divadle Husa na provázku, v Paláci šlechtičen a v Kabinetu múz.
Vlastně o žádném jiném kloudném letním brněnském festivalu nevím. Jedině snad Shakespearovské slavnosti. Každé pidiměsto nějaký má (především hudební) a Brno ne. Brno vůbec nějak nic nemá.
Já jsem letos navštívila autorská čtení dvě. První z nich bylo autorské čtení Petra Váši (síň slávy naší školy, druhé patro – směrem k informatice, má tam fakt ránu). Jeho představení musí být prostě vždy něčím zvláštní. Tentokrát byly básně napsány autorovým vlastním vymyšleným jazykem. Díky bohu čtení nebylo obohaceno tradiční Vášovou „hrou na tělo“, která ve mně většinou vzbuzuje lehce řečeno velmi negativní pocity. Nejvtipnější byl ovšem pán, který se v čase vyhrazeném pro posluchačské dotazy postupně Váši ptal, jestli čte noviny, chodí do kina, do divadla, jestli má televizi a jestli se na ni kouká. Vrcholem bylo, když naposledy zvedl ruku a zeptal se: „A chodíte do zoo?“ Já jsem skromná. Mě to málem shodilo ze židle.
Druhý český autor, kterého jsem poctila svou návštěvou, byl Petr Šabach. Ten po malých potížích se svým notebookem přečetl několik svých, jak jinak než chytře vtipných, povídek. V jedné z nich se mi velmi zalíbila myšlenka, že za nějakých sto let už tady většina hmatatelných věcí, kvůli kterým si děláme starosti a rozčilujeme se, nebude, a proto není třeba se jimi zabývat. Což je myšlenka století. Sympatický pán tenhle Šabach. Ovšem celou atmosféru Šabachova čtení průběžně strhával na bod mrazu folkový písničkář, jehož jméno jsem díkybohu přeslechla. Vrcholem „vtipu“, o který se zjevně při vytváření textů snažil, byla píseň, při které donutil celé obecenstvo (mě teda ne) bečet jako ovce (ta píseň byla o ovcích). Celé to pak vypadalo asi takto: díkybohu neznámý zpěvák (tvářící se jako měsíček na hnoji zkřížený s vyvoranou myší a sůvou z nudlí) zazpíval: „To je ale blb…“ Obecenstvo (kromě mě, Marion a pána s image indián ve městě) zabečelo: „Béhéhéhéhéhé!“ Ke konci písničkář tento vrchol překonal a snažil se hrát na sitár jako na kytaru. Prostě fakt děs!
Pod podmínkou, že příští rok sůva z nudlí nevystoupí se na Měsíc autorského čtení 2006 těším. A opravdu ne jenom proto, že už zase budou prázdniny. Ale jestli dotáhnou tu vyvoranou myš, tak jdu domů.

ale snad se to dá pochopit 
. a pokud jde o ty nápady, došel jsem asi na toto: málokdy je jich nedostatek, spíš chybí myšlenka jak je správně rozvinout.