Letos jsem se rozhodla strávit své prázdniny jinak. Po svém. Nabídku na cestu do Chorvatska s rodinkou jsem takticky odmítla a začala jsem si pěkně plánovat cestu do Anglie. No to se mi to plánuje, když tam mám bráchu… Co tahle výhoda znamená? Bydlení zdarma, návštěva skvělých restaurací, průvodce po okolí a taky fakt sranda.

Angličané byli v pohodě i těsně po teroristických útocích

První bojový úkol byl zajistit si letenky. Co nejlevnější, pochopitelně. Nikdy předtím jsem si letenky nekupovala. Ani jsem předtím nikam neletěla. Navíc vše bylo složitější, než se na první pohled zdá. Já jsem totiž potřebovala letenku do Nottinghamu (nejbližší letiště u Chesterfieldu, města, kde bydlí můj bratr) a zpáteční z Londýna. Jistě chápete, že když jsem zvládla tohle, nic v životě mě už nepřekvapí. Snad jen to, že asi čtrnáct dní po celé této akci se v Londýně objevili ti teroristé… Uzavřou se letiště? Co když si omylem vezmu něco, kvůli čemu mě označí za teroristu? Panika? Ne. Klídek. Alespoň tam byli přede mnou.

Po příjezdu na letiště jsem si připadala jako všichni ti zcestovalí lidé okolo mě. Pořídila jsem si také trolley kufr s kolečky, vymoženost dnešní doby, který má dneska každý správný světový turista (nikoliv ten český s řízky a taveným sýrem ve tvaru trojúhelníčku). Neměla jsem s sebou žádné instantní jídlo ani nic podobného. Jen nějaké libry a kreditní kartu s celými svými úsporami – snad hlady neumřu. Snažila jsem se tvářit, jako by mi vůbec nepřišlo úžasné, že celá cesta do Anglie netrvá ani dvě hodiny. Hrdě jsem si vykračovala s pasem v ruce vstříc novým zážitkům. Vše proběhlo dle mého očekávání zcela hladce. Odbavení bylo v pohodě, do baťohu mi nikdo pistoli ani bombu nedal, chytla jsem místo u okénka, ze kterého bylo vidět jak na Zem pod námi, tak i na křídlo, které se během letu vysunovalo a poklápělo a…já miluju létání! Když jsem opouštěla Českou republiku, stmívalo se. Za chvilku už byla úplná tma a já mohla pozorovat miliardy světélek pode mnou. Než jsem si vůbec uvědomila, že už jsem v letadle, musela jsem zase ven. Byla jsem ve Velké Británii, letiště Nottingham East Midlands.

V letištní hale už na mě čekal můj bratr Egon i se svým šéfem Jasonem, který mě měl přepravit do Chesterfieldu. Překvapivě jsem zvládla představovací společenskou konverzaci i s vyčerpávající odpovědí o svém letu. Jsem prostě profesionál! Když jsme dorazili na místo, kde jsem měla strávit nejlepších čtrnáct dní svých prázdnin, čekala mě další řádná lekce angličtiny. Byla jsem představena celému personálu baru Isis, kde Egon pracuje (je profesionální prvotřídní barman). Všichni ti lidé byli úžasně v pohodě. Všichni se na mě usmívali a byli hrozně milí. Pár dní hodin na to jsem zjistila, že tohle je na rozdíl od ČR v Anglii normální stav. Dalšího dne jsme vyrazili do města. Chesterfield není nijak obrovské město. Jeho střed je asi tak velký jako střed Jindřichova Hradce, zato jeho okolní části s rodinnými domky jsou nekonečné. Přestože je to spíše městečko na venkově, počet obchůdků nezná hranic. Víte, to se mi na celé Anglii líbilo nejvíc. Obchůdek, kde mají jen čokoládu. Další, kde jsou jen sýry. Obchod s CD i v zapadlém Chesterfieldu má vetší sortiment než Bontonland na Václaváku (o Svoboďáku nemluvě. A ten na Masarykově? Jsem jako hrob…). Obchody s přáními k narozeninám a s potřebami na party byly přeplněné. Na každou věc je speciální malý obchůdek. A hlavně, prodavači i zákazníci jsou v pohodě. Každý si s vámi hned pokecá, všichni děkují, nikdo nervózně nepřebíhá z fronty do fronty, protože ta druhá je kratší. A když se někomu zasekne kreditní karta, akorát se všichni zasmějí.

Další zvláštností jsou důchodci. Staří lidé v Anglii nečekají, až umřou, oni si všechno užívají. V kavárnách jich najdete víc než mladých lidí. Většinou se sdružují v partách. Každý den si s úsměvem na rtech dojdou na trh, jídlo si nakoupí u Marks and Spenser – ne proto, že je tam levnější, je tam kvalitnější. A před obědem si posedí s kamarády v parku u kostela. Kostel v Chesterfieldu je už na první pohled dost zvláštní. Jeho věž, Crooked spire, je celá zkroucená a vypadá jako točená zmrzlina. Není to ovšem naschvál. Při stavění této věže použili nevyschlé trámy, jejichž postupné vysychání způsobilo zkřivení věže. Další super věcí na Chesterfieldu je květinová výzdoba města. Na každé lampě, na každém rohu, u každé lavičky najdete spoustu opečovávaných květin. V kombinaci se starými anglickými domy květiny tvoří úchvatné město. Neméně upravený je i Queen‘s park, obrovský park s jezírkem a kriketovým hřištěm. Za celý svůj pobyt jsem se šla na kriket dívat třikrát, ale tu hru prostě nechápu. Všichni jsou celí v bílém. Jak se pozná, kdo s kým hraje? Jakto, že když jednou chytač chytí míček, všichni tleskají a body naskakují, a když ho chytí podruhé, tak nic? Jeden hráč se nám snažil pravidla vysvětlit, ale marně. Nemohl pochopit, jak to že o kriketu nevíme vůbec nic.

Pochopitelně jsem celých čtrnáct dní nestrávila jen v Isis a v centru Chesterfieldu. To bych byla barbar. První z mých výletů byla návštěva zámku Chatsworth. Představte si, že Vévoda z Devonshire tu se svou rodinou pořád bydlí! Úžasné! Ne že by si můj brácha potrpěl na zámky, ale pár dní před mým příjezdem zde měl koncert Meat Loaf, Egonův oblíbenec. Při té příležitosti si prošel i zámeckou zahradu s velkým bludištěm z živého plotu a usoudil, že by se mi tu mohlo líbit. A taky že jo.

Nejbližším větším městem je Sheffield. Sheffield je takový Chesterfield ve větším provedení. Mně osobně se nejvíce zamlouval obchod Virgin (pro neznabohy: metamega obchod s CD, DVD a vůbec vším, co se kolem toho točí). Ještě že tam mají tak velké igelitky, jinak nevím, jak bych to všechno odvezla domů (k Egonovi domů – jinak mám přeci ten bezva kufr). Dokonce jsem tam i přispěla na charitu zakoupením gumového náramku s heartagramem a podpisem Ville Valo (neznabohové: zpěvák kapely HIM).

Liverpool taktéž není od Chesterfieldu nijak extrémně daleko – i tam jsem byla. Kdo je v Liverpoolu, nemůže nenavštívit muzeum Beatles. Tam si můžete koupit i ponožky se žlutou ponorkou. Tohle muzeum a doky jsou asi tak jediné, co je v centru opravdu pěkné. Jinak je Liverpool podivné průmyslové město.

Vraťme se k mým letenkám. Ta zpáteční je z Londýna. Z toho logicky vyplývá, že i tam jsem musela zavítat. A zkuste si tipnout kdy … 25. a 26. července. Tři dny po dalších útocích. Myslela jsem si, že všichni lidé budou nervózní a že nikde nebudou zástupy turistů. Tak to ale nebylo. Jediná změna byly zástupy policistů. Většina z nich měla obrovské samopaly. Policisté byli doslova všude. Londýňané si patrně řekli, že obětí terorismu není ani tak ten, kdo zemře v metru, jako lidé, kteří se kvůli teroristům budou zbytek života bát, kdo je kde zabije. Proto žili Londýňané své životy klasickým způsobem dál. Jediná věc, která ve všech vyvolala paniku, bylo ono nešťastné zastřelení může v metru. O tom si povídal snad celý Londýn. Mluvila jsem o těchto útocích s Čechy žijícími v Londýně. Barman Eduard mi řekl, že kdo má viset, ten se neutopí, a že je to prostě osud. Zdravotní sestra Anna, která pracuje v nemocnici poblíž King‘s Cross, mi řekla, že se nemusím ničeho bát, protože dnes není čtvrtek. Z toho všeho mi vyplynulo, že nejvíc vystrašení jsou všichni mí příbuzní a přátelé, kteří mě celou dobu bombardovali příkazy, ať okamžitě jdu z Londýna pryč. Chytří jak rádio, tihle bližní. Jak to mám asi udělat, když mám letenku z Londýna? Navíc ještě musím stihnout všechny památky a hlavně Big Eye! Big Eye, moderní ruské kolo stojící na břehu Temže, se mi ze všech divů Londýna líbilo nejvíc. Taky tam bylo vstupné pěkně drahé. Z prosklené kabiny jsem mohla pozorovat celý obrovský Londýn, který nikde nekončil.

Po dvou úžasných dnech v hlavním městě Velké Británie jsem se musela s celou touhle báječnou zemí rozloučit. Vydali jsme se tedy luxusním Gatwick Expresem z Victoria Station na letiště. Gatwick, jedno z mnoha Londýnských letišť, bylo dle mých očekávání přeplněné strážníky. Byly jich tam celé armády.

Po pravdě, domů jsem se netěšila. Celou dobu jsem se chtěla otočit a jet zpátky do Chesterfieldu. Ale to bych Egona přivedla na mizinu. Nastoupila jsem tedy úspěšně do správného letadla a doufala jsem, že si vedle mě nikdo nesedne. Nebo alespoň ne Češi. A ejhle: dvě zaprděné báby si sedly vedle mě. Dělala jsem, že do ČR vůbec nepatřím. Odmítala jsem se s nimi bavit. Jejich typicky české řeči ještě nebyly ta nejsilnější káva! Ony si vybalily v letadle před stewardem řízky v chlebu! Rozumíte tomu? Ony je musely nasmažit v Londýně! Já chci zpátky!