American dream - fáma nebo realita? Jak se ujme česká studentka v prostředí soukromé střední školy ve Spojených státech? To odjela vyzkoušet Gábi, studentka našeho gymnázia, na Gould Academy do města Bethel ve státě Maine.

Šílené praktiky na americkém velvyslanectví

Pokud hodláte navštívit Spojené státy americké, připravte se na papírování, obrňte se trpělivostí, sklopte poníženě uši a nastavte peněženku. Potom možná budete mít šanci vízum dostat a ušetříte si tím problémy. Zaměstnanci ambasády se totiž k žadatelům chovají arogantně a nechávají je čekat i několik hodin, velkou část z toho venku na ulici.

Minulý školní rok jsem se ve studovně naší školy dočetla o stipendijním programu pro středoškoláky. Nabídka mě zaujala, a tak jsem se přihlásila. Z více jak dvou set uchazečů bylo vybráno pět studentů do Velké Británie a čtyři do Ameriky. Byla jsem mezi nimi, a tak mě nyní čeká deset měsíců na soukromé škole Gould Academy ve městě Bethel ve státě Maine na sever od Bostonu, kousek od kanadských hranic.

Ve chvíli, kdy jsem byla vybrána, mi začalo nekonečné papírování. Nejdříve něco pro českou stranu, potom pro americkou. Dva skoro stejné zdravotní dotazníky - jeden pro organizaci, která mě vybrala, druhý pro školu. Pojištění. Asi čtyřikrát informace o rodině. Informace o mé současné škole. Moje koníčky. V kolik hodin chodím spát. Jestli spím u otevřeného nebo u zavřeného okna. Alergie. Rozbor moči, krevní obraz, návštěva očaře. A kolik toho museli podepsat rodiče! Že můžu vycestovat. Že může škola nahlížet do mých zdravotních záznamů. Že mi můžou podávat léky. Že mě můžou, pokud budu nemocná, léčit. Že mi můžou udělat zdravotní vyšetření. Ale nejhorší ze všeho bylo vízum.

Nejdříve si musíte na internetu stáhnout žádost (Nejste členem teroristické organizace? Nebyli jste v minulosti vyhoštěni z USA? Nebyli jste členy nacistické strany?). Po jejím vyplnění ji máte odfaxovat na určité číslo. Tady nastává první problém. Když se mi to ani po desáté nepodařilo odfaxovat, zjistila jsem, že číslo má dražší sazbu, proti čemuž jsou firmy blokované. Odeslala jsem proto fax od kamarádky a čekala na pozvání k osobnímu pohovoru. Kvůli sjednání data jsem musela opět zavolat na tu drahou linku.

V určený den jsem s rodiči přišla před budovu velvyslanectví. Před ní však čekalo minimálně dvacet lidí. A tak jsme se zařadili do fronty a čekali ještě aspoň čtyřicet minut, než jsme byli vpuštěni dovnitř. Stáli jsme na ulici, za zábranami, kde nebylo možné si nikde sednout ani se někam schovat, museli jsme prostě stát a čekat na slitování úředníků. Byla dost zima, a co kdyby ještě k tomu pršelo? Vevnitř nám sebrali mobily, místo kterých nám dali čísla, kterými jsme se museli označit, a poslali nás do jiné místnosti. Holé lavice, na stěnách obrovské malby zobrazující setkání státníků s americkými prezidenty. Vy jste malí, my velcí. Zaregistrovali jsme se u přepážky a čekali asi další hodinu, než nás pozvali k údajnému osobnímu pohovoru. Ten trval maximálně pět minut, probíhal přes plexisklo a pracovnici za přepážkou jsem neřekla o nic víc, než by si přečetla v mých papírech. Bylo mi však oznámeno, že byl zaveden jakýsi nový poplatek, který se musí uhradit přes internet, a vízum mi bude uděleno, až zaplatím. Pokus zaplatit poplatek v internetové kavárně však nevyšel, a tak jsme se vrátili zpět s otázkou, co máme dělat. Ochranka u vstupních dveří byla tentokrát strašně chytrá, že se to dá prý zaplatit i složenkou, kterou nám dali. Zaplatili jsme tedy složenkou sto dolarů a šli potvrzení odevzdat zpět k přepážce. Tam už žádní žadatelé nebyli, ale stejně si nás několik minut nikdo nevšímal. Úřednice se na nás podívala, otočila se a nadále nás ignorovala. Když se konečně uráčila věnovat nám svůj drahocenný čas, tolikrát cennější než ten náš, jízlivě nám oznámila, že SEVIS poplatek nelze zaplatit složenkou, že ty peníze nám už nikdo nevrátí a že někde děláme v placení chybu. Navíc nás okřikla za to, že bereme informace od vrátných. Rozhodli jsme se reagovat: „Paní, zkoušeli jsme to několikrát, s několika kartami a až sami jsme si museli zjistit, že to jde jedině s těmi, které mají vystouplá čísla. A to, že nás ochranka, tedy, jak říkáte vy, vrátní, nechtěla pustit nahoru, je naše chyba? Oni tvrdili, že nahoru kvůli pouhému dotazu chodit nesmíme, že se to přece platí touto složenkou. Měli jsme se tam s nimi prát?“ Milá úřednice nás vyhodila, že je to naše chyba, ať si to vyřešíme sami. Nebyli jsme o nic chytřejší, pouze jsme věděli, že jsme o 2500 korun chudší.

Moje matka se ovšem odbýt nenechala, a tak se na ambasádu po chvíli vypravila znovu. Byla jsem tak znechucená, že jsem s ní ani nechtěla jít. Nevím, s kým jednala tentokrát, ale přinesla aspoň nějaké nové zprávy: až se nám SEVIS poplatek zaplatit podaří, stačí pas poslat poštou spolu s potvrzením o zaplacení. Potom už mi do týdne dojde vízum. Po nervovém vypětí a několikahodinovém čekání to bylo konečně vyřešeno. Druhý den jsem pas odeslala a za osm dní jsem ho měla zpátky.

Proč ale stojí americké vízum (když nepočítám ten omyl) 5000 korun? Kam ty peníze jdou? A proč musíte zaplatit 5000 korun a ještě potupně čekat na ulici, něž vám za vaše peníze něco dají? Na ostatních velvyslanectvích je situace úplně jiná! Jak si to můžou Spojené státy dovolit? A rozhodně nejsem jediná, které se americké praktiky nelíbí. Bohužel můj hlas je málo. Už mám vízum vyřízené, a tak mi nezbývá než to překousnout a doufat, že chování na ambasádě nebylo ukázkou všeobecné americké arogance a že mě čeká pěkný rok na nové škole.