„Muslimský svět čeká, až turecký lid povstane. My povstaneme! S Alláhovým svolením začne vzpoura.“ Citát patří současnému tureckému premiérovi, kterým je Recep Tayyip Erdogan. Je to právě on, kdo vede Turecko do Evropské Unie. 3. října letošního roku mají začít přístupové rozhovory. Evropští poslanci tak rozhodli sami, zeptat se obyvatel svých zemí je nenapadlo. Možná právě proto, že existuje tolik argumentů proti.

Turecký lid povstane – bude to v Evropské unii?

Nejjednodušší, geografický pohled na právo Turecka být členem Evropské unie ukazuje, že jen 3% Turecka leží na území Evropy. Historicky je Turecko sice s Evropou svázáno, převážně ale jako okupant menší či větší části Evropy, a tedy tradiční nepřítel evropských zemí, které se ho snažily po celá staletí vytlačit za své hranice. Krátce poté, co turecká okupace jihovýchodní Evropy skončila, chceme Turecko přijmout do Unie, která otevírá hranice a umožňuje tureckému lidu zaplavit evropské státy.

Již dnes žijí v EU asi tři miliony tureckých přistěhovalců, hlavně v Německu (v současnosti je Berlín po Istanbulu druhým největším tureckým městem), Francii a Nizozemsku. Přese všechnu národnostní toleranci a snahu menšinám pomoci, zkušenosti těchto zemí nejsou příliš povzbudivé. Například v Německu žijí turecké rodiny už v páté generaci, a proto bychom mohli očekávat, že již zcela splynuly s německou populací a převzaly evropské hodnoty. Ve skutečnosti si ale Turci pečlivě střeží své kulturní tradice - zdaleka nevymizely sňatky z donucení či vraždy ze cti. Mladým lidem často rodiče vybírají životní partnery přímo z Turecka, tzv. „importované nevěsty“. Tyto ženy neumí německy, neznají západní styl života, žijí uzavřené ve svých ghettech, a proto pro ně neexistuje způsob jak se emancipovat. Další případy pak ukazují, že například druhá generace muslimských přistěhovalců často v rámci rebelie mládí a hledání vlastní identity přechází k silně extremistickým muslimským organizacím. Zatímco jejich rodiče mají většinou vděčný přístup a snahu chovat se „evropsky“, jejich děti se vrací ke kořenům. Právě takoví mladí lidé, ačkoli ne Turci, útočili letos v Londýně.

Mnohé turecké kulturní zvyklosti i zákony jsou v rozporu s evropskými demokratickými hodnotami a často vychází z islámského základu turecké společnosti. Turecko patří podle řady mezinárodních organizací (včetně Human Rights Watch a Amnesty International) k zemím, v nichž dochází ve značné míře k porušování lidských práv, rovnosti mezi mužem a ženou, základních svobod včetně svobody vyznání a k diskriminaci menšin. Stále dochází k týrání vězňů a k nedůstojnému zacházení se ženami. Zejména na venkově jsou ženy vystaveny striktnímu dodržování zvykového a náboženského práva.

Ačkoli po první světové válce byla snaha vybudovat Tureckou republiku na základě laicismu, nepodařilo se islám potlačit a nyní dochází k opačnému procesu – k islamizaci veřejného života, politiky, škol i životního stylu. Propagátorem takových tendencí je mimo jiné už zmíněný turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. Když se v roce 1994 stal primátorem Istanbulu, zavedl např. oddělené pláže pro muže a ženy nebo oddělené školní autobusy pro chlapce a dívky. Různé jeho výroky pak mluví samy za sebe. „Nelze být světský a muslim zároveň.“ (Erdogan, New York Times, 31. října 2002). „Mešity jsou naše kasárna, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Tato svatá armáda střeží náboženství Všemohoucího. Naše cesta je náš osud, končí mučednickou smrtí.“ (Erdogan recitoval 12. prosince 1997 báseň Ziyi Gökalpy a byl za to v r. 1999 vězněn po dobu 4 měsíců.). V nedávné době, krátce předtím, než se stal novým tureckým ministerským předsedou, Recep Tayyip Erdogan označil antikoncepci za „přímou vlastizradu“. „Mějte děti,“ řekl jásajícímu davu. „Alláh si to přeje.“ Erdoganova konzervativní islámská strana se prezentuje voličům jako jediná strana, která je schopna udržovat tradiční a náboženské hodnoty a zároveň přinést zemi to, co nabízí Evropská unie. Je tedy zjevné, že Turecko se bude snažit získat pro sebe od EU hospodářské a bezpečnostní výhody, ale odmítne provést změny, které si evropské státy na základě svých demokratických principů vyžádají. Těsná koexistence evropských zemí, jejichž hodnoty a zvyklosti jsou založeny na křesťanských základech a demokracii, s tradičně islámskou zemí je jen těžko představitelná.

Další významný problém spočívá v tureckém hospodářství - hodnota HDP na jednoho tureckého obyvatele přepočtena na paritu kupní síly dosahuje pouze 27 % průměru EU. Nezaměstnanost žen je v Turecku o polovinu nižší než v EU. Zadluženost Turecka se pohybuje kolem 90% HDP. Příjem Turecka na jednoho obyvatele je 2790 dolarů ročně – to je desetina britského a polovina polského. Podle Světové banky žije velký počet obyvatel Turecka v relativně velké chudobě: deset procent tureckých občanů má k dispozici jen dva dolary denně. Turecko je velká země, a tak její chudobu nelze přehlížet. Nemůžeme také předpokládat, že vstup Turecka do EU změní Turecko během nadcházejícího desetiletí v moderní průmyslový stát. Dramatické změny, ke kterým musí v Turecku dojít, zřejmě povedou k recesi, k nezaměstnanosti a k nestabilitě. Špatně načasovaný a nepřipravený vstup Turecka do EU by mohl být pro tuto zemi katastrofou.

Obyvatelé EU by si tedy měli uvědomit, co to pro ně znamená, pokud bude do Unie přijat stát jako Turecko. Otevřené hranice, možnost pracovat u nás a usadit se u nás. Rozrůstání islámských komunit, za jejichž zdmi se praktikují středověké zákony. Zvyšování míry kriminality. To všechno už teď zažívá např. Německo nebo Dánsko. V Turecku nyní žije 71 milionů obyvatel, po vstupu do EU by se tedy Turecko stalo po Německu druhou největší zemí EU. Jak by to ovlivnilo výsledky hlasování evropských orgánů, kdyby významné procento hlasujících tvořili islámští radikálové?

Protože neproběhlo ve věci přijímání Turecka do EU žádné referendum, rozhodli se odpůrci z různých zemí pro petiční akci Voice for Europe (Hlas pro Evropu). Demonstrace, informační kampaně a podepisovací akce probíhají v Německu, Polsku, Maďarsku, Česku, Rakousku, na Slovensku, ve Francii, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Holandsku, Dánsku, Švédsku a dalších zemích. Průzkumy ukazují, že většina českých občanů Turecko v EU nechce. Pokud chcete připojit svůj podpis, můžete to udělat na internetových stránkách www.voiceforeurope.org. Tamtéž se můžete dočíst podrobnosti o této akci a spousty dalších vážných argumentů proti. Nakonec ještě jeden výrok tureckého premiéra Erdogana: „Demokracie není cíl, je to pouze nástroj k dosažení cíle.“